Jsou Hrdinové, jsou superhrdinové a pak je tu Will Smith, který dle statistik svou přítomností ve filmu dokáže zaručit, že na něj budou chodit i hluchoněmí slepci… Nebo tak nějak. John Hancock přišel z míst, na která si nevzpomíná, ale disponuje prakticky vším, co má superman. Tedy kromě laserového pohledu a queer kostýmu… No vlastně toho má trochu víc. Asi tak o tři promile a jednoho dlaždiče.

O Johna Hancocka, superhrdinu-alkoholika a pobudu si na začátku filmu nikdo neopře ani kolo a není se čemu divit. Tak nějak sice tuší, že ho jeho schopnosti předurčují k velkým činům, ale když už se k něčemu náš milý John dokope, většinou to… dokope…

Schéma příběhu je podobné všem těm známým a stokrát vylouhovaným příběhům o proměně chladného surovce v citlivého ošetřovatele tuleních mláďat a podobných skopičin a cynické hlášky a antihrdinský look by to asi dost těžko zachránily. Ono totiž kromě tématu „převzetí odpovědnosti“ se ve filmu až zas tak moc neděje. PR agent se snaží Willovi vysvětlit, že takhle to dál nejde (což je samosebou relativní). PR agentova žena zase tvrdí že Will jiný nebude (to je také relativní) . PR agentův syn si Willa oblíbí. (Osmileté děti si s oblibou vytváří vztahy s narušenými superhrdiny).

Počkat. A co ukázky? Ano. Ale ukázky už jste viděli a těch dalších pět vtipných sekvencí vám vyzrazovat nebudu…

 Abych Hancockovi nekřivdil, po všech těch velmi vlažných recenzích jsem byl vlastně docela mile překvapen, protože vše, co se tomuto filmu dá vytknout je to, že potenciál tohoto příběhu byl mnohonásobně vyšší, ale tak třeba dvojka bude lepšejší ne?